OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 13.část

 

Doufám, že jste si všichni užili Veselé Velikonoce :)

U mě jste si dnes s pomlázkou vykoledovali další pokračování... Snad se bude líbit.

Je to poslední část první kapitoly "První setkání". Určitě v závěru pochopíte proč :DDD

„Ach jo, ještě aspoň 5 minut,“ prosil mě Adrian.

          „Ani nápad, musíš odpočívat,“ odmítla jsem jeho prosbu, i když jsem sama netoužila po ničem jiném. „Dávej na sebe pozor, ano? A v úterý tě budu čekat. Na viděnou, Adriane.“

          Maličko se usmál a natáhl ke mně ruku. Těsně před mou tváří s tetováním ji zastavil a nedotkl se mě. Právě si šokovaně uvědomil, co chtěl udělat a ruku zase stáhl zpátky. „Ty taky, Syd. Ať se ti i beze mě zdají krásné sny. Vrátím se co nejdřív. Slibuju,“ loučil se se mnou. Zůstal nehnutě stát a pozoroval mě. Sen se však nerozplýval. Najednou zrušil tu malou mezeru mezi námi a rukou mě po vytetované lilii přece jen pohladil. Dotek nás oba zasáhl jako blesk. „Omlouvám se, já to musel udělat,“ vyslovil svou omluvu a rozplynul se mi před očima.

          Zbytek týdne jsem byla roztěkaná a neklidná. Adrian se skutečně neukázal. Trochu mě to mrzelo. Doufala jsem, že se staví alespoň na 5 minut. Na práci jsem se nemohla soustředit a jediný zdánlivý klid jsem zažívala v kavárně u našeho stolu. Dá se říct, že jsem tam byla od rána do večera. Obsluha mě už dokonale znala.

Právě jsem vyřizovala dva emaily s objednávkami stříbrných kůlů. Je to paradox, alchymisté se dhampýrům starají o zbraně s magickou ochranou. Jde o to, že máme k dispozici kvalitní suroviny pro výrobu kůlu ze stříbra a spřátelené Moroje, kteří ovládají magii. Po výrobě se kůl pošle k nim do sídla a oni kůl nabijí čtyřmi živly. Pak kůl zabalí do krabičky a my alchymisté na něj znovu nesaháme, pouze předáme krabičku majiteli. Nesnášíme magii. Při tomto postupu nám však nevadí.

          Byl pátek asi kolem jedné hodiny po obědě. Ani jsem neobědvala. Neměla jsem hlad a k obědu si dala porci svého oblíbeného latté. Odpovídala jsem na email a ničeho jiného si nevšímala. Ke vchodu jsem byla zády. Seděla jsem na Adrianově místě u stolu. Když se za mými zády ozvalo: „Dobrý den, slečno Sageová.“

Překvapeně jsem vzhlédla od počítače. Pozdravil mě Belikov, za ruku držel svou přítelkyni a kousek od nich stál Adrian. Trvalo mi několik sekund, než jsem se vzpamatovala a odpověděla mu: „Dobrý den, pane Belikove. Vás bych tady nečekala.“

„Ahoj Sydney,“ pozdravil mě Adrian a nespouštěl ze mě své smaragdové oči.

„Adriane,“ oslovila jsem ho.

„Pouze projíždíme, vracíme se na akademii sv. Vladimíra. Je tam oslava k jejímu vzniku a naši Morojští svěřenci jsou na ni pozvaní. A když vás tu vidím, chtěl jsem vám představit svou přítelkyni. Sydney, tohle je moje Rose. Rose, Sydney,“ představil mi Belikov oficiálně svou partnerku. Byla hezká. Moc hezká. Hodili se k sobě. Tenkrát jsem si toho ve tmě nevšimla. A já si s ní stiskla ruku.

„Mohli bychom si na chvilku přisednout, chci se zeptat, jak to vypadá s mojí objednávkou?“ využil náhodné setkání Belikov k práci.

„Jistě,“ nevadilo mi to. Hlavně ať získám pár minut v blízkosti Adriana. Po ničem jiném jsem netoužila víc.

„Nejprve si dáme ale kávu. Pro vás latté, viďte? Adriane, zase cappuccino? Rose, pojď, pomůžeš mi s tím,“ zachoval se opět galantně Belikov a šel i s Rose pro kávu. Stůl byl pro čtyři. Proto jsem zaklapla počítač a na lavici jsem se posunula ke stěně, aby si vedle mě mohla Rose nebo Belikov sednout, až přinesou slíbenou kávu. Nebylo tam příliš prostoru. Adrian si sedl do rohu ke zdi přesně naproti mně.

„Co tady děláš? Proč jsi mi neřekl, že se jedná o výlet na akademii sv. Vladimíra?“ pronesla jsem vyčítavě.

„Nechtěl jsem tě vylekat dalším setkáním,“ přiznal kajícně.