OH - 2. kapitola – Další setkání (z pohledu Sydney) – 7.část

 

Vítejte v roce 2024 :)

Vyčistila jsem si zuby a vysprchovala jsem se. Celý den jsem nic nejedla. Měla jsem jen dvě latté. Jedno ráno s Adrianem v kavárně a druhé jsem si udělala doma v kávovaru při prohlížení databází. Beztak jsem na jídlo kvůli nervům nepomyslela.

Pak jsem si oblékla pyžamo a zalezla do postele. Mobil jsem si položila vedle hlavy na noční stolek. Zůstal nahlas, aby mě určitě vzbudil.

Neklidně jsem se převalovala. Nemohla jsem dnešní nešťastné nedorozumění s Adrianem dostat z hlavy. Tímto stylem neusnu celou noc. Přitom jsem byla unavená. Předchozí budíček s noční službou u alchymistů kvůli Strigojům mi dal zabrat.

Náhle jsem s sebou v posteli ale cukla, protože se pokojem nečekaně hlasitě rozlehla melodie mého mobilu. Někdo mi volá. Rychle jsem rozsvítila na nočním stolku lampičku a vzala do dlaní mobil. Na displeji blikalo jméno „Belikov“.

Urychleně jsem jeho hovor přijala s úlevnými slovy: „Pane Belikove, jsem ráda, že jste se mi ozval.“

„Dobrý večer, slečno Sageová, potřebuji od vás podrobné informace o tom, co chcete Adrianovi říct. Jinak vám kontakt nedám. Nehodlám ho opět trápit. Dost ho to vzalo,“ reagoval na to Dimitrij. Vůbec nechodil kolem horké kaše.

Zhluboka jsem se nadechla a ve zkratce jsem mu vše vyklopila, ačkoli jsem dost riskovala. Pokud někdo z alchymistů odposlouchává i přes mé ochranné hackerské prvky hovory, půjdu za to do nápravného centra. Přesto mě to nezastavilo a já mu řekla: „Ano, rozumím. Řeknu vám to. Jestli jsme to oba správně pochopili, celá ta nepříjemná situace vznikla kvůli tomu, že jsem neměla na ruce jeho prsten. Já ho doma zapomněla. Nemělo to nic společného s tím dát mu najevo, že o něj nestojím. V noci mě odvolali k případu. Další Strigojové napadli a zabili dva Moroje a jednoho jejich strážce. Byl usmrcen i jeden Strigoj. Potřebovali mě na sepsání protokolu a zničení těla. Stalo se to v 5 ráno. Vytáhli mě z postele. Honem jsem se oblékla, sbalila kabelku a jela tam. Jeho prsten jsem nechala v koupelně, když jsem ho tam před večerní sprchou položila. A ráno si na něj v tom spěchu nevzpomněla. Váš kůl jsem měla naštěstí dopředu připravený v kabelce. Zdrželi mě tam. A potom jsem musela k alchymistům na poradu. Protáhlo se to. Musela jsem se rozhodnout, jestli přijedu včas na naši schůzku do kavárny a uvidím Adriana patnáct minut nebo jestli pojedu raději domů pro prsten a zastihnu vás na posledních pět minut, než budete pokračovat v cestě na letiště. Já se rozhodla pro delší čas s ním. Jenže on to celé pochopil špatně. Myslel si, že jsem si prsten nevzala úmyslně. Tak to není, pane Belikove. Ověřte si zásah u alchymistů nebo u někoho ze strážců z oblasti kolem akademie sv. Vladimíra. Já s Adrianem potřebuju mluvit. Sama nechápu náš vztah, ale jedno vím jistě. Nechci ho ztratit, ne takhle. Budu riskovat i nápravné centrum. Zaslouží si vysvětlení. A já mu ho nějakým způsobem dám, ať už s vaší pomocí, tím by to bylo lehčí. Nebo i bez vás.“

„Ověřím si to a dám vědět, jestli vám pomohu. Děkuji za vysvětlení, Sydney. Zatím na shledanou,“ ukončil Belikov hovor. Byl věcný. Nezdržoval se zbytečnostmi a řešil jen důležité a podstatné věci. To mi hrálo do karet, protože jsem mluvila pravdu. Až si zásah ověří, číslo mi dá. Pevně jsem tomu věřila. Je to čestný a spravedlivý strážce.

Včerejší práce pro alchymisty nepatřila k příjemným. Natož když jsem zjistila, že jsou Morojové novomanželé na líbánkách. Byli oba tak mladí. Nezasloužili si zemřít. Všimla jsem si snubních prstenů na jejich mrtvých tělech. Navíc jsem si termín jejich svatby ověřila v databázi.