OH - 3. kapitola – Ďábelský plán (z pohledu Adriana) – 2.část

 

Dárek k 10.narozeninám blogu a za vaši věrnost i trpělivost! Díky moc

Mávl jsem rukou: „To počká. Vyklop to.“

A on řekl jen jedno jediné slovo: „Zásahovka.“ A mně to bylo naprosto jasné. Smutek v jeho auře. Bolest, obavy, které bojovaly s morálními zásadami.

„Brácho, bylo pouze otázkou času, kdy budeš zpět v týmu,“ chlácholil jsem ho. „Ben Harnett by nenechal tvůj talent dlouho růst ladem. Trochu se divím, že ti to nedal příkazem hned, když seš přesunul ke dvoru. Jsi dávno právoplatným členem.“

„Nejsem jenom člen. Mám to řídit. Celosvětový tým zásahovek,“ přiznal nerad.

„Wau,“ vyhrkl jsem v úžasu. Ani jsem se vlastně nedivil. „A co, proboha, teda řešíš?!“ nechápal jsem tu jeho momentální auru.

„Rozu,“ odhalil mi důvod svého trápení. „Přinesli mi tajnou pozvánku ráno domů. Takže jsem jí to byl nucen po schůzi odhalit. A Christianovi, Lisse, Eddiemu a Masonovi taky. Nedopadlo to nejlíp. První zásah bude už za dva nebo tři dny. A Rose chtěla jít se mnou. To jsem razantně zatrhl a oheň je na střeše.“

„Že mě to nenapadlo,“ zavrtěl jsem hlavou. Naše malá dhampýrka dělá problémy. Zase dala bráchovi čočku.

„Ty jsi jí o své minulosti pořád nic neřekl, co?!“ konstatoval jsem a už se víceméně ani neptal. Bez toho Dimitrije Rose nikdy zcela nepochopí. Z toho důvodu jsem mu kladl na srdce, aby jí do všeho zasvětil. Potřebuje to vědět. Všechno. Jediné, co by mohl ze své minulosti vynechat jsou jeho předešlé milostné vztahy. To může před malou dhampýrkou zůstat skryté. Zbytek ne. Brácha to pochopil rovněž. Proto se v něm teď pere smutek i bolest ze vzpomínek a obavy, jak tyto informace jeho Rose vezme. Přitom si je vědom, že z morálního hlediska tuto funkci nemůže ani nechce odmítnout. Ví, že tím vykoná spousta dobra a zabrání ztrátám na životech nevinných obětí, které by jinak Strigojové nadále lovili. Musí je chtě nechtě zastavit.

Jakmile jsme probrali celý příběh kolem Ruského Boha Belikova, zajímal se pro změnu on, jak jsem pochodil se Sydney. I se mi omluvil za sdílení mého telefonního čísla. Přiznal jsem mu, že jsem v patové situaci, že chci mít Sydney u sebe, avšak je to zcela nereálné.

Soucitně se na mě díval a pak jsem na vteřinu uviděl v jeho očích záblesk naděje. Rychle jsem se podíval i na jeho auru a skutečně. Rozzářila se. Měl nějaký spásný nápad. Ale když o tom začal více uvažovat, ta naděje rychle vyprchávala.

„Co tě napadlo?“ ptal jsem se ho dychtivě. Prahnul jsem po informacích.

„Adriane, to nemá cenu. Napadl mě naprosto šílený nápad. Je to blbost,“ zdráhal se. Ani to nechtěl nahlas vyslovit.

„Prosím,“ žadonil jsem.

„Tak dobře,“ povzdechl si. „Ta zásahovka. Potřebujeme k ruce nějakého šikovného alchymistu. Mají výborné vybavení jako kamery, chemikálie, jazykové znalosti a podobně.“

„To vím,“ nechápal jsem, kam tím vším míří.

„Co kdybych trval na tom, že bych ho chtěl nutně u dvora,“ pomalu mi odhaloval svůj hodně bláznivý plán i na mou maličkost.

Vytřeštil jsem na něj oči: „Jako Sydney u dvora?!“ Přikývl. Nadšeně jsem souhlasil: „To by bylo skvělý!“

On však moje nadšení nesdílel. „Nevíš, co by ta práce obnášela, aby to prošlo přes šéfy Sydney. Vybavení, chemikálie, jazykové překlady. To je všechno fajn. Ale co není, jsou zásahy. Musela by jezdit do nebezpečí se mnou.“